II. ročník
První ročník Rallye Šumava se opravdu vydařil. A to byla dobrá zpráva pro všechny soutěžáky. V Klatovech se dá dobře závodit, protože jsou tady bezvadné tratě a šikovní pořadatelé. Je tedy jasné, že o další ročník, který startoval až v úplném závěru roku 1965, se začaly zajímat i posádky, které první ročník vynechaly. Do Klatov přijely posádky z AZNP (Automobilové závody, národní podnik). Tak se tehdy jmenovala mladoboleslavská Škodovka spolu s pobočkami v Kvasinech a Vrchlabí. Takže ze Škodovky a také tatrováci z Kopřivnice. Tovární posádky znamenaly nejen vzruch ve startovním poli, ale předvedly také na šumavských silnicích nejnovější typy soutěžních vozů. I to byl jeden z momentů, který měli pořadatelé při první myšlence o rallye na Šumavě na mysli. Přinést do této odlehlé krajiny novou, moderní techniku.
Souboj Čechy versus Morava, lépe řečeno, Škoda vers. Tatra vyhráli škodováci, když při vyhlašování nejlepších posádek si pro cenu za první místo šla nepřehlédnutelná dvojice Jiří Srnský se svým spolujezdcem Vladimírem Lokvencem. Soutěž odjeli s vozem Škoda Octavia TS a startovali – za AZNP.
III. ročník
Opět závěr rallyové sezóny, opět prosinec a již třetí ročník Rallye Šumava. To je hodně zkrácená charakteristika konce roku 1966, ale k té charakteristice chybí ještě jedno. Embéčko. Tedy Škoda 1000 MB.
Vůz, který znamenal zásadní zlom v motorizaci Československa, vůz, který poprvé po stovkách denně opouštěl výrobní pásy nové továrny v Mladé Boleslavi. Začal rychleji uspokojovat touhy po novém, moderním autě, promluvil také na řadu let do vývoje domácího soutěžního sportu. A nejen domácího. Vavříny vozil i z velkých mezinárodních rally v Evropě. Jestliže dnes někdo mluví o tomto voze s pohrdáním, neví co říká. Na svoji dobu to byl vůz moderní. Koncepci „všechno vzadu“ tehdy vyráběl Renault, Fiat, Volkswagen, nehledě na to, že toto uspořádání je i dnes stále v čele automobilové techniky- Ferrari, Lamborghiny, Porsche a nakonec všechny vozy F1.
Jestliže jsme u předchozího ročníku vzpomínali, že tehdy ještě nepočetným a většinou domácím divákům se při šumavské rallye představovaly technické novinky automobilového sportu, tak v tomto ročníku to platilo obzvlášť! V mladoboleslavské Česaně (tam se rodily škodovácké speciály) připravili soutěžní verze „embéčka“ ve dvou tehdy nejčastěji se jezdících skupinách – A1 a A2 a pro další vývoj vozu také ve skupině B5.
S embéčkem také tento ročník Rallye Šumava vyhrála jedna ze škodováckých legend – Jaroslav Bobek, kterého navigoval Leo Hnatevič.
IV. ročník
Pokud čtenář pečlivě četl u vítěze první „Šumavy“ tým, za který startoval, přečetl klub Rudá hvězda. Týmů, v dnešním slova smyslu, bylo pár. Jen při automobilkách – Škoda, Tatra
a při sportovních klubech ministerstva vnitra a ministerstva obrany. Jedno mělo Rudou hvězdu, to druhé Duklu. Zbytek startovního pole se přihlašoval jménem svých klubů – základních organizací Svazarmu, ale auťáky si „vyráběl“ každý sám, doma „ na koleně“ v garáži.
Byla to doba, kdy se dal postavit soutěžní auťák téměř z každého schopnějšího vozu. Stálo to nějakou kačku, ale nebylo to zase tak moc a potřebné díly se daly nějak sehnat, nebo i vlastnoručně vyrobit. A tak se závodilo za jednotlivé autokluby – tedy za ZO Svazarmu, jinak to nešlo. V těch prvních letech jich opravdu nebylo moc a existovaly zejména v místech, které měly k rallye blízko. Takže i v Klatovech.
Ostatní se na mě nebudou zlobit, když ty první posádky ze Šumavy a Pošumaví připomenu. Vím o nich víc než o ostatních. Je těch jmen řada a některá se ještě dnes okolo soutěží pohybují. Honza Gabriel, Franta Šimek, Standa Ruda, Václav Šůcha, Luboš Hlávka, Vašek Pech – táta dnešního dravce, Leo Pavlík. Určitě nejsou všichni, ale musím k nim ještě připsat z Plzně Mílu Raise a Frantu Markvarta a třeba z Mariánských Lázní Václava Červeného, Otu Stoklasu nebo Vladimíra Šnajdra. Omluvám se, že je „oslovuji“ familiérně, ale většina z nich byli a jsou dodnes mí přátelé a tak mi to snad prominou. Stejně tak se omlouvám těm, kteří tady nejsou vyjmenováni a měli by být.
Je třeba podotknout, že s rozvojem rallye se objevily další týmy, z nichž některé byly hnací silou československého soutěžního sportu. Barum, Benzina, Bílá Labuť, Chemopetrol Litvínov, JZD Agroteaam Slušovice, Metalex. Později takových týmů přibylo k dobru věci ještě mnohem víc. Snad se k tomu ještě dostaneme.
Ale zpět ke IV. ročníku klatovské soutěže. V posledním říjnovém víkendu roku 1967 ho vyhrál legendární Vladimír Hubáček s neméně legendárním spolujezdcem Vojtou Riegrem. Startovali právě za zmiňovanou Duklu Praha a díky tomu měli také vynikající vůz. Renault R8 v úpravě Gordini. Dukla chtěla v každém sportu stát na špici, a tak k prestižní posádce pořídila také prestižní vůz. Oboje, skvělá posádka i skvělý vůz, se staly na léta stálicemi nejen domácích rallye.
V. ročník
Pokud byla u předchozího ročníku řeč o týmech, pak nelze zapomenout na ten svým způsobem nejdůležitější. Tým ÚAMK. Co to bylo za mančaft? Na mezinárodním motoristickém poli nemohl figurovat Svazarm, který byl brannou organizací. To nepřipouštěly stanovy ani FIA, ani FIM. Jak z toho ven? Ustavil se tedy v rámci Svazarmu imaginární autoklub – Ústřední automotoklub, ÚAMK. Ta zkratka přetrvává dodnes. Pokud naši motorističtí sportovci startovali v zahraničí, bylo to pod hlavičkou ÚAMK. (Vojta Rieger s oblibou říkával: „ Teď startujeme za úmak“.) Startovali pod ní však i doma na mezinárodních a některých republikových soutěžích. Svazarm pro tyto reprezentanty občas sehnal i nějakou výjimečnější techniku, a tak se na tratích domácích rallye objevily na svoji dobu velmi dobré vozy Renault R 8 v úpravě Gordini. Na pár let se staly velikou konkurencí pro tovární tým Škoda.
Na „Šumavě“ v V. ročníku s gordinkami startovali Rosický, Halada a Kec. Startoval s ní však také Vladimír Hubáček s Vojtěchem Riegerem. Ti zvítězili po lítém souboji se škodováckými posádkami Bobek – Hnatevič a Horsák – Motal.
VI. ročník